Některé věci k člověku přijdou oklikou, ne ve chvíli, kdy je hledá, ale tehdy, když je připraven je vidět.
S metodou pooling jsem se setkala teprve nedávno, a vlastně úplnou náhodou. Přivedla mě k ní moje kamarádka Janička, která žije v Manchesteru a letos v dubnu navštívila festival zaměřený na vlnu, textil a řemeslo. Když mi odtud posílala video a procházela mezi stánky, zastavila se u jednoho šátku, který byl pletený právě touto metodou, a v té chvíli mě na něm něco okamžitě zaujalo. Bylo v něm něco hravého, živého, skoro překvapivého — jako by si barva v přízi vytvářela vlastní rytmus a vlastní řeč.
A to byl přesně ten okamžik, kdy jsem věděla, že to chci zkusit.
Pooling je technika, která pracuje s barevným opakováním v přízi tak, že se při správném rytmu pletení začnou samovolně objevovat vzory. Člověk je vlastně přímo nevyplétá, a právě to je na tom tak fascinující — motiv vzniká z pohybu oček, z opakování barevných úseků, z napětí mezi pravidelností a náhodou. Najednou máte pocit, že barva neslouží jen jako barva, ale stává se aktivní součástí samotné stavby pleteniny.
Pustila jsem se do toho bez návodu, čistě intuitivně, a začala jsem plést šátek od cípu. Na jedné straně jsem přidávala oka, aby se šátek postupně rozšiřoval, a přitom jsem sledovala, co se začne dít. Příze byla dlouhou chvíli jen bílá, klidná a nenápadná, a pak se najednou objevila barevná část, která v rytmu pletení vytvořila drobnou kytičku. Vždycky ve chvíli, kdy se v přízi objevil barevný úsek, upletla jsem malou kytičku. Bylo pro mě fascinující sledovat, že vzor na šátku nevzniká žádným složitým počítáním, ale jen tím, jak je příze nabarvená a jak se jednotlivé barvy potkávají v pletenině.
Když jsem spotřebovala asi padesát gramů ručně barvené příze, došlo mi, že z jednoho přadena bude šátek mnohem menší, než jsem si přála, a v tu chvíli se práce proměnila v malý experiment.
Začala jsem střídat nabarvenou přízi s obyčejnou bílou a současně jsem upravila i tvarování — na jedné straně jsem přidávala dvě oka, na druhé jedno ubírala, aby šátek dostal požadující tvar. Tím se proměnil i samotný pooling. V první části vznikaly drobné kytičky hustěji a pravidelněji, ve druhé polovině se rozvolnily, rozestoupily a začaly působit jinak. A to je možná něco, co mě na ruční tvorbě nepřestává fascinovat.
Že ne všechno, co vznikne jinak, než bylo původně zamýšlené, je omyl. Někdy je to právě ten moment, kdy se práce nadechne a začne žít po svém.
Šátek nakonec vyrostl do střední velikosti, spotřebovala jsem na něj 150 gramů mé oblíbené fingering příze s kukuřičným vláknem a pletla na jehlicích 3,5 mm. Ale kdybych měla říct, co je na něm pro mě nejdůležitější, nebyly by to technické parametry. Byla by to radost, kterou mi přinesl.
Radost z objevování, z improvizace, z toho zvláštního dialogu mezi rukama, materiálem a barvou, který se při takové práci někdy odehrává.
Protože někdy nezačnete tvořit s jasným plánem, ale jen s malým zaujetím, s jedním impulzem, s jedním obrazem, který ve vás zůstane — a právě z něj pak vznikne věc, která vás překvapí svou vlastní podobou.
A přesně tak vznikl i tento šátek.
Nejen jako zkouška jedné techniky, ale jako připomínka, že i v pletení mohou vznikat ty nejzajímavější věci ve chvíli, kdy si dovolíte trochu důvěřovat procesu, trochu uhnout od plánu a nechat materiál, aby vám sám ukázal, kam chce vést.
A možná právě proto z něj mám takovou radost.
Protože je veselý, hravý, trochu nečekaný — a nese v sobě přesně to, co mám na tvorbě nejraději.
To, že i barva si někdy umí začít psát vlastní příběh.
Ticho vlny v ruchu velkoměsta.
