Minulý týden jsem na zahradě ponořila do vody asi kilo vlny z jedné shetlandské ovečky. Přikryla jsem ji a nechala být. Bez míchání, čistících prostředků, bez horké vody, drhnutí…
Jen vlna, voda, vzduch a čas.
Dnes jsem víko zvedla znovu. Voda byla tmavá, zakalená a měla tu zvláštní vůni, kterou zná každý, kdo někdy pracoval se syrovým rounem. A přesně tak to mělo být.
Vlnu jsem vytáhla, několikrát propláchla čistou vodou a v polostínu usušila.
A pokaždé mě tenhle proces nepřestává fascinovat.
Na první pohled to působí trochu zvláštně — necháte syrové ovčí rouno týden stát ve vodě… a pak z něj vytáhnete čistší, lehčí a krásně otevřenou vlnu, která potřebuje mnohem méně práce než na začátku. Jenže ono to opravdu funguje.
Co se ve vodě děje?
Téhle metodě se říká suint fermentation — fermentační praní vlny.
Je to starý tradiční způsob čištění rouna, používaný dávno před moderními postupy. Syrová vlna totiž nenese jen vlákno. Nese si s sebou i celý kus života z pastviny:
– lanolin, tedy ovčí vosk, který chrání vlákno před deštěm a nepohodou
– suint, což je zaschlý ovčí pot obsahující minerální soli
– prach
– hlínu
– zbytky sena, trávy a všechno, co se do rouna během života zachytí
A právě suint je tady klíčový.
Když se vlna ponoří do vody a nechá několik dní v teple stát, začne se rozpouštět. Ve vodě se přirozeně aktivují mikroorganismy a bakterie, které pomáhají rozkládat organické nečistoty zachycené ve vlákně. Nečistoty se postupně uvolňují do vody, usazují se nebo změknou natolik, že je pak při praní snadno vyplaví čistá voda. Je to trochu, jako když necháte přírodu uklidit po sobě samé – a ona to zvládne překvapivě dobře.
Jak dlouho fermentace trvá?
To je otázka, na kterou neexistuje jedna přesná odpověď. Záleží hlavně na teplotě. V teplém počasí bývá často hotovo za 5 až 7 dní. Když je chladněji, může to být 1 až 2 týdny, někdy i déle. Neřídí se to ale úplně kalendářem. Spíš očima, rukama… a trochu nosem. Poznáte to většinou podle toho, že:
– voda ztmavne nebo se zakalí
– na hladině se může objevit jemný film nebo pěna
– vůně je výrazně „ovčí“
– a hlavně — po vytažení jde z vlny špína mnohem snáz pryč
Nejlepší test je vzít malý chomáček, propláchnout ho v čisté vodě, nechat uschnout a osahat. Když je vlna po uschnutí vláčná, otevřená a čistší než na začátku — je hotovo. Moje byla ve vodě přesně týden, byla v polostínu pod stromem a celý týden bylo krásně teplo – kolem 25st. A podle výsledku jí to evidentně stačilo.
Voda po fermentaci nekončí v odpadu
Jedna věc mě na tom baví možná skoro stejně jako samotná vlna. Ta první voda po fermentaci nemusí být odpad. Dá se použít na zahradě. Obsahuje totiž rozpuštěný suint — ovčí pot bohatý hlavně na minerální soli, zejména draslík, a další organické látky, které se z rouna uvolnily. Historicky se právě suint dokonce využíval jako zdroj potaše. Pokud v té vodě není žádný prací prostředek ani chemie, může posloužit jako přírodní výživa pro půdu. Já ji nejraději vylévám venku na záhon nebo ke stromům, ale ideálně trochu naředěnou vodou, protože tento „výluh“ je pro rostliny dost silný a nechci je „spálit“. Trochu si vždycky vezmu domů na pokojové kytky. Ale ty zalévám tímto roztokem opravdu symbolicky.
Je to další krásný moment, kdy se při práci s vlnou skoro nic nevyhodí. Něco dostane vlákno, a něco dostane zahrada.
Proč to neprat doma v paneláku?
Víte, že vlnu mám fakt ráda , ale ne tolik, abych si kvůli ní dobrovolně zanášela odpad lanolinem. Syrové rouno obsahuje poměrně dost tuku a vosku — lanolinu. Ten se v teplé vodě rozpouští, ale jakmile voda začne chladnout, znovu se usazuje. A právě tehdy může ulpívat na stěnách potrubí a postupně zachytávat další nečistoty. Takže kromě toho, že je praní syrového rouna doma poměrně intenzivně aromatický zážitek… může být i docela nepraktické.
Venku na zahradě to dává mnohem větší smysl. Voda udělá svou práci, Slunce si jede po svém a vítr větrá za nás. A všechno proběhne přesně tam, kam přirozeně patří.
A pak přijde ta nejlepší část
Když jsem dnes vlnu vytáhla z nádoby, měla jsem pocit, jako bych se dívala na úplně jiné rouno, než které jsem do vody před týdnem ponořila. Po opláchnutí a rozložení na sušení se jednotlivé pramínky začaly krásně otevírat, vlna získala vzdušnost a lehkost .
Na podobných chvílích mám ráda ještě jednu drobnost, které si všimnu pokaždé. Po práci se syrovou vlnou bývají moje ruce překvapivě hebké. Důvod je jednoduchý – část lanolinu nezůstává jen ve vlákně, ale ulpí i na pokožce. A právě lanolin je látka, kterou lidé využívají už po generace. Najdete ho v krémech, mastích i balzámech, protože pomáhá pokožce zadržovat vlhkost, chrání ji před vysycháním a zanechává ji příjemně vláčnou.
Je to vlastně zvláštní okamžik. Zatímco voda a čas pomáhají vyčistit vlnu, ruce dostávají malou přírodní péči jako nečekaný vedlejší efekt. A pokaždé mi to připomene, jak úžasný materiál vlna je. Není to jen surovina na předení. Je to přírodní vlákno, které si i po ostříhání nese vlastnosti, díky nimž chránilo ovečku před deštěm, větrem i nepřízní počasí. A část té péče dokáže předat i nám.
Na závěr
Pokud vás celý proces zajímá, na mém Facebooku najdete i video z dnešního praní. Zachytila jsem v něm všechno od otevření nádoby po týdnu fermentace až po rozložení vlny na sušení.
Není to naleštěné studiové video. Trochu voní po ovečce, trochu připomíná experiment a možno vypadá až překvapivě jednoduše. Přesto právě v té jednoduchosti je jeho kouzlo.
Právě to mě na práci s vlnou nepřestává fascinovat. Člověk totiž nepracuje jen s vláknem. Spolupracuje s vodou, počasím, teplotou, časem a trpělivostí. Učí se pozorovat, čekat a nechat některé procesy proběhnout vlastním tempem.
A v případě fermentace dokonce zjistí, že část práce za něj odvedou i mikroorganismy a bakterie, které jsou pro většinu lidí neviditelné, ale přesto dokážou proměnit špinavé rouno v mnohem čistší a příjemnější materiál k dalšímu zpracování.
Na tom je něco krásně symbolického. Z jedné ovečky nakonec nevznikne jen vlna připravená k předení. Trochu péče dostanou i ruce, které s ní pracovaly, a dokonce i zahrada, která může využít vodu bohatou na živiny z fermentace.
Možná právě proto mám ráda tradiční postupy. Připomínají mi, že v přírodě spolu všechno souvisí mnohem víc, než si často uvědomujeme.
Ticho vlny v ruchu velkoměsta.
