Když se dnes člověk pohybuje mezi přízemi, česanci, ručním předením a tkaním, má občas pocit, že existuje jen jediné kouzelné slovo: merino.
„Je to merino?“
„Kolik má mikronů?“
„Není to kousavé?“
A chápu to. Merino si svoje místo na trhu zasloužilo. Je jemné, příjemné na dotek, dobře dostupné a pro spoustu lidí představuje první zkušenost s vlnou, která „nekouše“. Jenže mám pocit, že jsme se jako komunita dostali do bodu, kdy se z merina stalo skoro synonymum pro jedinou kvalitní vlnu. A to je podle mě škoda.
Protože svět vláken je mnohem pestřejší.
Jemnost není jen merino
Merino bývá často vyzdvihováno hlavně kvůli nízkému počtu mikronů. Jenže právě tady lidé často zapomínají, že existují i další plemena a druhy vláken, která umí být velmi jemná, měkká a příjemná na nošení.
Jedním z nich je třeba Polwarth sheep.
Polwarth je pro mě trochu nedoceněný poklad. Má nádhernou měkkost, ale zároveň si často zachovává větší pružnost, loft a charakter než čisté merino. Příze z něj umí být hebká, ale zároveň nepůsobí tak „gumově“ nebo splihle, jak někdy může působit superwash merino. Navíc má krásný spinning draft a při předení je to materiál, který člověku doslova plyne pod rukama.
Velmi zajímavá je ale i Shetland sheep. A tady – podle mě – narážíme na jeden velký předsudek. Spousta lidí si automaticky představí rustikální, hrubou a kousavou vlnu. Jenže shetlandská vlna umí být překvapivě jemná, lehká a příjemná. Navíc má něco, co u mnoha merinových přízí trochu postrádám — charakter. Krásně drží tvar, umí vytvořit nadýchanou, lehkou přízi a výrobky z ní mají často dlouhou životnost.
Pak tu máme třeba Bluefaced Leicester s nádherným leskem a splývavostí nebo Cormo sheep, které bývá označováno jako jedna z nejjemnějších alternativ k merinu. (Tu jsem bohužel ještě nezkoušela). A samozřejmě alpaku, která sice není ovčí vlna, ale pro mnoho citlivých lidí bývá příjemnější než klasická ovčí vlákna.
Jenže protože na nás ze všech stran svítí hlavně „MERINO“, ostatní materiály trochu mizí ve stínu.
Ztratili jsme jména plemen
A tady mám pocit, že je trochu problém i v samotném textilním průmyslu.
Spousta pletařek a háčkařek vlastně ani neví, že existují různá plemena ovcí s úplně odlišnými vlastnostmi vlny. A není to jejich chyba. Výrobci přízí totiž často komunikují jen:
merino,
vlna,
superwash,
směs s alpakou…
Ale už málokdy člověk zjistí, z jakého plemene vlna skutečně pochází.
Přitom je to obrovský rozdíl.
Je jiné pracovat s Polwarthem, Shetlandem, BFL nebo třeba Romney. Každé vlákno se chová jinak. Jinak pruží, jinak hřeje, jinak drží strukturu, jinak se přede i nosí. Jenže většina komerční produkce tohle úplně setřela do jedné obecné kategorie „vlna“.
A pak vzniká zvláštní situace, kdy spousta lidí zná jediné konkrétní plemeno: merino.
Přitom ve světě vína by nám také nestačilo napsat jen „hrozny“. U kávy nechceme slyšet jen „káva“. Zajímá nás původ, odrůda, charakter a zpracování. A myslím si, že vlna by si zasloužila úplně stejný přístup.
Merino má kvality. Ale má i svoje specifika.
Tohle není článek proti merinu. Sama s ním pracuji a ráda ho používám. Jen mám pocit, že se kolem něj vytvořila aura absolutní dokonalosti — a tam už s tím úplně nesouhlasím.
Osobně totiž nejsem velký fanoušek čistého merina bez příměsí. Mnohem víc mě baví ve směsích.
Miluju chlupaté příze. Takové, které mají hloubku, obláček, strukturu a trochu divokosti. Proto mám merino nejradši v kombinaci třeba s alpakou nebo mohérem. Tam podle mě začne opravdu fungovat. Získá charakter, vzdušnost a něco navíc.
U čistého merina mám naopak někdy pocit, že člověk přesně neví, co od něj čekat. Některé příze mají tendenci se vytahovat, ztrácet tvar nebo působit po čase unaveněji, než bychom čekali. A často je potřeba plést nebo háčkovat na menších jehlicích a hustěji, než by se na první pohled zdálo. To je věc, kterou začátečníci často zjistí až během práce.
Není to chyba toho vlákna. Jen je dobré vědět, že každé vlákno má svoje vlastnosti — a merino není univerzální odpověď na všechno.
Nekousavá vlna existuje i mimo merino
Spousta lidí má s vlnou spojenou představu kousání, škrábání a nepříjemného pocitu na krku. A pak automaticky sáhnou po merinu, protože mají pocit, že nic jiného nemůže fungovat.
Jenže jemnost není jen otázka marketingového názvu.
Velkou roli hraje zpracování vlákna, typ příze, způsob spřádání, hustota pleteniny i individuální citlivost člověka. Někomu bude příjemnější alpaka, jinému Polwarth, někdo si zamiluje šetland, další hedvábné směsi a někdo zjistí, že mu vlastně vyhovuje i rustikálnější vlna, pokud není přímo na holé kůži.
A možná bychom si jako tvůrci i zákazníci měli znovu dovolit objevovat.
Nejen hledat co nejnižší počet mikronů, ale hledat charakter. Strukturu. Chování příze. To, jak materiál drží tvar. Jak hřeje. Jak stárne. Jak se s ním pracuje.
Protože vlna není jen merino.
A to je na ní právě to krásné.
Ticho vlny v ruchu velkoměsta.
